Životní příběh Jarmily Hassan
drama ve třech dějstvích

Dějství třetí:
Na studnické tvrzi

Epilog:
____________________________________________

Na studnické tvrzi

____________________________________________

: Rok 1956 : intermezzo

V roce 1956 se Jarmila Hassan Abdel Wahab, dříve známá mezzosopranistka pod uměleckým pseudonymem Kristenová, vrátila z Egypta zpět do Československa. Zkusila to znovu v opeře, ale zůstalo jen při několika pohostinských obsazeních Julie z Jakobína v Brně a v Ústí nad Labem. Žádné trvalé angažmá nezískala. Musela se tedy zařídit jinak. Od března roku 1957 žila v severovýchodních Čechách. Její předkové pocházeli z tohoto kraje, oba její rodiče se ale narodili a žili v Praze. Ve Zlíči u České Skalice však trávili na letním bytě společně prázdniny.

Paní Jarmila přijala natrvalo místo učitelky zpěvu na lidové škole umění. Nejdříve v Náchodě a později, v letech 1978 – 1996, v Novém Městě nad Metují, kam dojížděla svou starou škodovkou. Její žáci i žákyně ji milovali a měla také výsledky! Zpívala na řadě místních koncertů i v kostelích v okolí. Pořádala cykly přednášek o životě v Africe. Soukromě ještě doma vyučovala zpěvu, hře na klavír a cizím jazykům – angličtinu, němčinu, francouzštinu, italštinu, polštinu a arabštinu.

: Rok 1962 :


Jarmila Hassan Abdel Wahab-Frölichová

Ještě jednou se nešťastně provdala, tentokrát za Milana Fröhlicha, pozdějšího ředitele Lidové školy umění v Hronově, a v letech 1962-1975 pobývala v Žabokrkách u Hronova. Zde také v říjnu 1964 sepsala svůj vlastní životopis. Po rozvodu se přestěhovala na Strakonicko do historického mlýna. Po krátké době se však do severovýchodních Čech vrátila.

: Rok 1975 :


V roce 1975 koupila bývalou faru ve Studnici na Náchodsku. Na vlastní náklady nechala opravit zchátralou, přes čtvrt století neobývanou budovu, která byla na faru přestavěna z bývalé zemanské tvrze rodu Straků z Nedabylic po snětí prvního patra v roce 1785.


Studnická tvrz v roce 1975 (vlevo) a po opravě v roce 1983


Jarmila Hassan Abdel Wahab

V dopise z roku 1980, datovaném „na den Marcela papeže“, Rudolfu Matysovi napsala: „Ten dům měl být vlastně mým největším pokořením a nějakým dobrým osudem se stal mojí největší radostí a pýchou. Když jsem se sem nastěhovala, bylo to hrozné. Všechno zpustlé, rozeschlá střecha, ztrouchnivělé podlahy, otlučené zdi, oprýskané dveře, vytlučená okna. Špína, plíseň, myši. Byla jsem tu zoufalá. Až jednou, když jsem tu asi týden živořila, navštívili mě moji příbuzní a já je šla navečer vyprovodit k autobusu. Nechala jsem světlo v tom jediném pokoji, který byl jakž takž obyvatelný. A když jsem se vracela, stanula jsem u zahradních vrátek jako očarovaná. Byla teplá májová noc, v stříbrné záplavě měsíčního světla se chvěly bílé rozkvetlé hrušně, nikoli chladem, ale vzrušením a v tmavé siluetě domu svítilo jediné okno a to dokonalo zázrak té noci. A mně bylo najednou toho domu strašně líto, jak zde stál ubohý, zapomenutý, ponížený. Stál zde více než půl tisíciletí! Co osudů se odehrálo v jeho zdech! Kolik rodů erbů starobylých hostil, slyšel jadrnou češtinu husitských bojovníků, hrdelní švédštinu žoldnéřů třicetileté války i sladkou vlašštinu císařského rytmistra od Bílé hory. A před více než sto lety zde milý Ludvík psal své paměti a polemizoval v dopisech s Palackým. A také zde pěstoval jiřinky pro slavnosti v České Skalici. Jak je možné, že ten starý tichý dům tak zpustnul! A tehdy jsem si slíbila, že učiním všechno možné, abych mu vrátila jeho důstojnost.“

A jak si slíbila, tak udělala. Operní pěvkyně, bývalá manželka egyptského paši se převlékla do montérek, vzala kolečko a začala vracet tomu místu i sama sobě důstojnost.

Akademický malíř Jiří Kodym paní Jarmile vymaloval na stěně u vchodu domu sluneční hodiny a v interiéru erby původních majitelů tvrze, stříbrného kohouta v modrém poli. A jeden bývalý tesař ze svatoňovických dolů pro ni zcela bezplatně vyřezal přesně podle vzorníků gotickou ornamentiku do krovů na zápraží.


Interiéry studnické tvrze po roce 1983

Interiéry tvrze si paní Jarmila zařídila podle svých představ. Nejstarší klenutý prostor byl laděn středověce, další byl čímsi jako přijímacím hudebním salonkem s klavírem s lampičkami po stranách a fotografiemi z jejich operních inscenací. Ložnice byla tak trochu rokoková. Poslední návštěvní prostor byl „mixtum kompositum“. Vedle portrétu s ověřeným autorstvím Brandlovým visel plášť šejka pouštních beduínů. Na šperkovnici rumunské princezny ležela šamanská hůlka, kterou egyptský generál používal jako jezdecký bičík, a hned vedle stála spousta dřevěných „lidovek“. V pokoji bezdětné ženy překvapil i secesní dětský kočárek s panenkou. Paní Jarmila nebudovala muzeum, nebyla ani snobka, byly tam stopy po jejím osudu. Co vnějškově neladilo, ladilo s ní a skrze ní. Každá z těch věcí měla dvojí legendu. Jednu odbornou, s popisem a komentářem náležející k té věci, druhou vzpomínkovou, která se vázala ke konkrétnímu zážitku provázejícímu její získání nebo nákup. Málem celý kulturní svět, ten křesťanský, islámský i animistický, se dokázal směstnat do několika pokojů v jedné východočeské vesnické tvrzi. Prohlídka celkem malé tvrze tak někdy trvala celé hodiny.



Z internetových stránek obce Studnice na Náchodsku

Byla nesmírně činorodá, ve Studnici pracovala v obecním zastupitelstvu, pořádala přednášky, koncerty a výstavy. Její životní postoje k ní přivedly řadu upřímných přátel. Známá byla její láska ke zvířatům. Musela žít neobyčejně skromně, až sparťansky, aby vyšla ze svého malého platu. Jedla převážně, co dům a zahrada daly.

Mnoho místních lidí kroutilo hlavou nad tenkrát těžko srozumitelným „bláznovstvím“, když do stavebně jen částečně adaptované budovy začala svážet starožitné vzácnosti. Byla pro své okolí trochu podivínská, bizardní figurka, když po celém kraji sbírala dřevěné lidové plastiky, malované selské skříně a truhly, máslové a perníkové formy, cínové nádobí, podmalby obrázků na skle a drobné kamenné plastiky. Časem se vtahy s místními zlepšily. Lidé zjistili, že není v ničem povýšenecká, lhostejná a zajímá se i o osudy těch nejprostších lidí. Nebyla ziskuchtivá a s tím, co získala, nekšeftovala, ale zachraňovala. Je ale také pravda, že se ničím nesměla moc chlubit a dobrovolně přijímala jakési mimikry.

Ve své rozsáhlé knihovně měla kromě muzikologické literatury, not, české i cizojazyčné beletrie i spoustu vzácných historických a uměleckohistorických kompendii a slovníků, ale i restaurátorské příručky. Do hloubky detailů se zabývala dějinami tvrze i osudy jejich dávných obyvatel. Byla šťastná, když na půdě objevila farní archiválie z doby působení Josefa Myslimíra Ludvíka a předala je do náchodského okresního archívu. Nebo považovala za znamení osudu, když v pelhřimovském antikvariátě objevila exemplář Palackého Dějin s věnováním páteru Ludvíkovi.


Jarmila Hassan Abdel Wahab


O osudech obyvatelů tvrze v 15. a 16. století psala lehce stylisticky vybroušeným jazykem kulturně historické obrázky. V 80. letech minulého století některé publikovala v náchodských novinách Nový čas.

O Stracích z Nedabylic se v dopisech přátelům rozepisovala jako o své vlastní rodině: „Ti Strakové byli hráči, je o tom dost zápisů v náchodských městských knihách. Jeden z nich propíchnul svého spolustolovníka skrz naskrz. Ten propíchnutý pak ještě sedl na koně a dojel do Hradce, kde ho bradýř tři měsíce dával dohromady. Straka se hájil před právem, že to nemyslel zle, jen ho tak ’tulichem drobet polechtal’. Jiný ze Straků zase ve svém kšaftu (závěti) napomíná syny, aby ’paní máteř milou neopouštěli, vším potřebným ji opatřovali a vždy jí ku pomoci stáli. Aby taky sestry své nezletilé řádně vyvěnili, jak se sluší na panny z rodu starobylého’… Byli to stateční bojovníci a dobří hospodáři.“

Netajila se svými konzervativními názory, byla trochu skrytou royalistkou a otevřeně věřící katoličkou. To ji ale nebránilo v úctě k řadě děl Aloise Jiráska.

Na své tvrzi žila sama, mezi svými věcmi, kočičkami a pejsky, ale nikoli opuštěna. Jednou o tom napsala: „Duše domu znovu ožila. Nejsem zde sama. Z těch, kteří zde kdysi žili, zde zůstalo cosi nehmotného. A někdy za zimních večerů, když sedím u lampy nebo se šitím, moje doga zvedne hlavu a tiše zavrčí. ´Ticho, Parsifale!´ říkám. ´Oni zde mají domov s námi. I takoví jako ty tu kdysi s nimi žili. A jednou také my se sem budeme vracet! V měsíční záři májové noci, v modravém šeru zimního podvečera, v dešťových kapkách podzimního svítání.“

Své přátele si našla mezi místními lidmi, ale také mezi historiky, heraldiky, umělci i církevními hodnostáři z Hradce i od jinud. Ani někdejší kolegové z brněnské opery na ni nezapomněli, přijížděli basista Zdeněk Kroupa, altistka Jarmila Palivcová a další.

Ilona Janská pro hradecké studio Českého rozhlasu připravila s ní po roce 1989 vzpomínkový pořad. Psaly o ní noviny a několikrát byla i v televizních pořadech. Bulvární média se většinou zajímala hlavně o její život bohaté dámy v egyptské společnosti. Stranou ponechala jak její významnou, i když krátkou, operní dráhu, tak její život na studnické tvrzi.

Fotograf Oldřich Nermuť na studnická setkání vzpomíná: „Chodil jsem k ní s lidmi, kteří malují, píšou básně, několik let kolem Velikonoc. I když už byla dámou v letech, byla velice zvláštní osobnost, v níž se spojovala minulost se současností. Vyprávěla o svém životě v Egyptě i o přírodě tohoto kraje, v němž našla zalíbení zvláště z jara. Milovala dějiny, byla znalá historie šlechtických rodů, zvláště Habsburků, ale do poslední chvíle se zajímala i o dění kolem sebe. Chodila oblečená venkovsky, a přitom byla dáma …“


Jarmila Hassan Abdel Wahab

Miloslav Vondřejc, ředitel základní umělecké školy v Novém Městě nad Metují vyprávěl: „Bylo nezapomenutelné přijet ke studnické tvrzi k železné bráně, pod kterou velkou rychlostí cvakaly zuby dvou pejsků, Arlekýna a Zuzany. Tito dva ochránci nedali nezvanému návštěvníkovi šanci, dokud se jejich paní nevynořila ze zarostlé zahrady, v případě nepříznivého počasí v holínkách, které jí nic neubraly na její důstojnosti.“

I krátce před svou osmdesátkou byla duševně i fyzicky aktivní a stále žensky krásná. Cítila se být skutečnou dědičkou odkazu mnoha pokolení, často se podepisovala jako „studnická zemanka“. Byla disponována pro bohatý citový život, ale při své inteligenci také věděla, co je to odstup. Smysl pro humor uplatnila i ve skice veselohry, kterou napsala na pygmalionsko-egyptské téma a jedno její vyhotovení darovala panu Rudolfu Matysovi.

Ještě krátce před svou smrtí nastudovala a inscenovala se svými žáky v Novém Městě nad Metují Mozartovu ranou operu Bastien a Bastienka. Byla to inscenace, která v mnohém převyšovala amatérskou úroveň.

: Rok 1996 :

Smrt ji zastihla náhle, právě když seděla v křesle a připravovala se na přednášku. Tak prý ji našli, velmi dobře, svátečně oblečenou a upravenou makeupem. Zemřela 24. dubna 1996 a byla pohřbena podle vlastního přání ve farní osadě Boušín, u hřbitovní zdi naproti vchodu do kostela Navštívení Panny Marie (u nedaleké obce Slatina nad Úpou). Právě zde bylo poslední kněžské působiště jí obdivovaného J. M. Ludvíka, o kterém jsme se zmínili ještě na jiném místě.


Boušínský kostel Navštívení Panny Marie


Hrobka Jarmily Hassan Abdel Wahab a pohřební parte

Její majetek připadl rozhodnutím soudu státu, do správy Regionálního muzea v Náchodě a Okresního archívu, ačkoliv ho paní Jarmila chtěla odkázat pražskému útulku pro opuštěné psy.

V majetku sběratelky byly mnohé starožitnosti pocházející z 18. a 19. století, starožitný nábytek, šperky, sklo, porcelán, keramika, podmalby svatých obrázků na skle, měděné a cínové nádobí, sakrální předměty, dřevěné plastiky, obrazy, dobové fotografie, plakáty a další dokumenty. První výstava z její pozůstalosti se uskutečnila od 8. dubna do 12. června 1998 ve výstavní síni muzea v Náchodě.

Některé exponáty, získané z pozůstalosti paní Jarmily Hassan Abdel Wahab, zařadilo do stálé expozice Dějiny Náchoda a Náchodska Regionální muzeum v Náchodě, na Masarykově náměstí 18.

Žádné komentáře: